Jak se dostala plošina na náves malebné, ale ničím zvlášť nevynikající vesnice? Odpověď je jednoduchá: tak jako v mnoha jiných případech za to mohla náhoda. Náhoda v podobě party mladých a do motorismu zapálených lidí ochotných přiložit ruku k dílu. Nechtěli se jen chodit dívat do blízkého i vzdáleného okolí na motocyklové závody, rozhodli se je i sami pořádat. A tak se zrodila… Ne, ne – počkejte, to ještě není o stvoření ploché dráhy, ale – motokrosové Slovácké rokle. Protože ta nejdříve utvářela tradici Březolup coby obce spjaté s motocyklovým sportem.

Jenže motokros se dělával jednou za rok a i když s přípravou a uspořádáním bylo práce víc než dost, bylo tehdy přece jen rukou ochotných něco udělat víc než dnes. A tak se místní rozhlíželi, do čeho by se ještě vedle motokrosu pustili. Populáí byly silniční motocyklové závody, ale ty byly spíše doménou měst – měly lepší vozovky a uliční síť, kde nebyl větší problém vytýčit trať. Volba tak padla na plošinu. Plochá dráha tehdy, na konci 50. let, nebyla žádnou poloilegální disciplínou, jak by se podle dnešního stavu mohlo zdát. Naopak: zářila v éře obrovského rozvoje, objevovaly se nové dráhy, vznikala krajská družstva, cestu na výsluní si razily domácí stroje Eso a nechyběli ani diváci… Bylo rozhodnuto – pustíme se do plošiny. A tak se Březolupy vydaly po stopách jiné a tehdy opravdu slavné motoristické vesnice – východočeské Dolní Čermné u Lanškrouna, kde se pořádaly široko daleko proslulé Junkovy memoriály.

Zrodil se klenot

Zatímco motokros se jezdil za vesnicí (a zatímco i v Dolní Čermné se speedway jezdila na konci vesnice), jako ideální místo na plochodrážní ovál místní svazarmovci vybrali prostranství ve středu obce. Zadělali si tak do budoucna na řadu problémů se sousedy, kterým motorky hřměly přímo pod okny a prášily na prádlo, ale kdo tehdy mohl tušit, že přijde doba, kdy se tu bude jezdit dvakrát týdně?
Prozatím jsme na počátku šedesátých let a ovál teprve postupně vzniká. Brigádnicky, jak jinak, za pomoci místního státního statku, JZD a n. p. Silnice Uherské Hradiště. Co je třeba všechno udělat? Čerpejme přímo od zdroje: článek ve Světě motorů číslo 11/62 uvádí, že bylo třeba navézt 10 tisíc metrů krychlových zeminy, 3 tisíce metrů krychlových hlíny, plochu odvodnit, přemístit fotbalové hřiště, navézt 400 metrů krychlových škváry, k tomu štěrk, makadam… Budovatelské úsilí obnáší 10 tisíc hodin práce a pořádný průvan v klubové kase. Dílo v odhadované hodnotě 600 tisíc korun v cenách roku 1961/62 vznikalo s počátečním kapitálem 24 tisíc korun, a tak před prvním závodem byly hlavně dluhy. Začala by parta nadšenců s pracemi, kdyby věděla, co ji čeká?

Ale rodí se skutečný skvost mezi našimi tehdejšími plochodrážními ovály. A jako se uvádějí míry v soutěžích ženských královen krásy, uveďme je i u nové dráhy: délka 400 metrů, rovinky 110 metrů délky a 10 metrů šířky, mírně klopené zatáčky 90 metrů délky a 16,7 metrů šířky. Skutečnou chloubou je ale povrch: makadam se škvárou umožňoval závodění i zjara a na podzim, a tak není divu, že se spolu s kvalitním a aktivním pořadatelským sborem postaral o to, že se březolupská dráha zakrátko stala jednou z našich nejznámějších a konala se na ní řada významných závodů.

Premiéra

Konečně jsou všechny přípravy vykonány, konečně je vše podstatné dokončeno, hotovo a nastává den D: 16. července 1961. Zatímco sláva československé ploché dráhy hodně vybledla a řada oválů se odebrala k věčnému spánku, v Březolupech dva a půl tisíce diváků je svědky premiéry. Ve volném závodě jednotlivců mohou tleskat naší dlouholeté stálici Rudolfu Havelkovi. Pardubický matador má svůj den, „vypráší\“ všechny své soupeře a s plným počtem bodů se zapisuje do přehledu vítězů na čestné první místo, když navíc časem 1:19,4 ustanovuje první rekord dráhy. Nestačí na něj ani další naše reprezentační hvězdy, pražští Antonín Kasper (14 bodů) a Luboš Tomíček (13) ani ústecký Jaroslav Volf (10). Další pořadí neznáme, zachoval se sice originální program, ale bez vyplněných výsledků.

Na nejvyšší úrovni

Premiéra dopadla dobře, a tak ambiciózní Březolupští pošilhávali výše: už pro příští rok se vyšvihli mezi naši pořadatelskou elitu, když dostali k uspořádání jeden z pěti závodů mistrovstvírepubliky. Pro Gottwaldovsko a Uherskohradišťsko je to pořádná událost- plochá dráha se tu nejblíže jezdila pár let v Kyjově. A teďnejlepší v boji o titul! V neděli 1. července 1962 je ve vesnici aokolí k nepohnutí: davy lidí se vmačkávají do ochozů stadiónku,aby viděli naši špičku. Deset tisíc hlav, takové jsou odhady tehdejšíchsportuchtivých zástupů. Z elity chybí jen zraněný Bohumil Rendek aLuboš Tomíček, který startuje na mistrovství světa v Oslu. Favoritemje Jaroslav Volf, vyhrál první měření sil na prvního máje ve Mšeně.Také na Slovácku se mu daří, shromažďuje zase čtrnáct bodů, aletentokrát to na vítězství nestačí. Zlatý věnec a hlavně osmmistrovských bodů si odváží ten den neporažený Antonín Kasper, kdyžna bedně mu vedle Volfa asistuje ještě třetí Bedřich Slaný.

A aby Kasperův triumf byl úplný, patří mu nově i rekord dráhy časem1:18,4 z 1. jízdy. Kompletní program opět nemáme, tak aspoň dalšípořadí: 4. František Richter 11, 5. Karel Průša, 6. František Ledecký,7. Miroslav Šmíd, 8. Bohumír Bartoněk 8, 9. Antonín Šváb 7, 10.Stanislav Kubíček 5, 11. Jaroslav Machač 5, 12. Hannibal Pattermann 4,13. Miloslav Špinka, 14. Jaroslav Průcha, 15. Pavel Mareš, 16. Zdeněk Dominik.Kasperovi ale vítězství k titulu v MR nakonec stejně nepomohlo, skončilaž pátý. Triumf slavil Luboš Tomíček, po dvou závodech měl nulu,ale tři vyhrané závody jej nakonec katapultovaly až na post nejvyšší.

A pořadatelé? Sklidili pochvalu a příznivce ploché dráhy jako prémiíodměnili o tři týdny později coby bonusem závodem 2. ligy družstev.Jenže naše liga tehdy za mistrákem jednotlivců těžce pokulhávala,či spíš se trapně plazila. Neměla úroveň, systém ani atmosféru apo sezóně 1962 dokonce byla zrušena. Březolupy vytrhly trn z paty rozkládajícímu se brněnskému týmu, který neměl kde jezdit, a jedenzávod 22. července 1962 uspořádali. A tak střetnutí družstevjihomoravského a středočeského kraje bylo jen odvarem závodujednotlivců, což se odrazilo i v množství informací. Známe sicesestavy, ale nikoli výsledek, kromě toho, že vyhráli hosté. Ostatně,tenhle závod se bral jako doplnění, zpestření, cosi nepodstatnéhonavíc. To hlavní – mistrovství republiky – bylo úspěšně uspořádanéa další čekalo v sezóně 1963. Zrod plošiny ve vesnici byl samozřejmědílem řady nadšenců, ale jak už to bývá mnozí z nich zůstali pronás bezejmennými. Zmiňme alespoň prvního předsedu základníorganizace Svazarmu Antonína Hanáčka a náčelníka AMK Aloise Samohýla.Jej posléze zastoupil Alois Hrabec, aby se na konci 60. let stal i předsedouZO a zůstal ploché dráze v Březolupech věrný dodnes.

Desítky dalších závodů

Další závod mistrovství republiky zavítal do vesnice 9. června 1963a od té doby až do dneška nebylo roku, kdy by se místní oválnerozezvučel rykem plochodrážních motorek. Jezdilo se brzy zjara, vhorkém létě i za chladného burčákového podzimu, stop závodění udělalyjen rekonstrukce dráhy a i ty jen na pár měsíců. Některé roky bylyhubenější, odjel se závod třeba jen jediný (jako zrovna loni), jindyse závodilo třeba i desetkrát. Mistrovství republiky, nejrůznějšíkvalifikace a přebory, juniorské závody, ligová klání, volné závodyi družební měření sil s Poláky či Maďary.

Vzpomeňme z řady desítek mítinků alespoň některé významnější,například tradiční MR jednotlivců 31. července 1966, které poprvépřenášela televize, nebo 2. května 1970, kdy 11 tisíc diváků přihlíželoboji naší reprezentace s týmem Young England složeným z mladýchbritských jezdců. Zmiňme třeba Pohár míru a přátelství 27. srpna1978, finále ligy 17. října 1987 či sérii memoriálů Josefa Trojáka,které se konaly od roku 1977.
rnZrození týmu

S každým závodem je spojena nějaká historka, zajímavost, vzpomínka.O každém by šlo něco napsat, o jeho přípravách, průběhu, výsledcích.Zastavme se ale u další kapitoly bohaté březolupské plochodrážní historie u zrodu vlastního týmu.

Na počátku šedesátých let se pořadatelské partě ani nesnilo, žeby jednou mohli mít i vlastní družstvo. Sice jsme zmínili ligový závodve dvaašedesátém a možná, že kdyby se liga nerozpadla, že by užzakrátko… Jenže kdyby chyby. Krajské plochodrážní mančafty skončilya každý klub jel na „vlastní triko\“. Někde to nebyl problém -třeba v Rudé hvězdě, ve Slaném či Pardubicích, ale jižní Morava vtomto měla smůlu. Brno bez dráhy živořilo a Olomouc či Gottwaldov sinikdy ani náznak vlastního družstva nevytvořily. Ale všechno zlé jek něčemu dobré, a tak byl dobrý pro Březolupy zánik plošiny v Brně.Březolupy byly jedinou svazarmovskou základní organizací v kraji, kteráse plošinou zabývala (v Břeclavi se jezdilo až od roku 1966, epizodaVracova přišla později), proto sem převedli volné motorky z Brna.

Rázem byla kuriózní situace – zatímco většina klubů vždyckybojovala s problémem, jak zájemce o ježdění podělit technikou, tadynebyli jezdci. Ale to by nebyli Březolupští, kdyby nezkusili chytit šanciza pačesy a tým si vytvořit. Podle oddílových materiálů za zrod týmumůžeme považovat 9. a 10. květen 1964, kdy pod vedením brněnskýchKvardy a Slimáčka svou odvahu na osmi strojích zkoušeli mladí adepti.Máme dokonce jména těchto pionýrů březolupského plochodrážníhopravěku: Vojáček, Pavelka, Hyjánek, Eremiáš (Otrokovice), Buchta(Gottwaldov), Zapletal, Čagánek, Novák, Chládek, Habartík, Popelka aHubáček. Největší pozornost si zaslouží asi poslední dva, IvanPopelka ze Šarov dokonce později vojančil v Rudé hvězdě a MiroslavHubáček jezdil za Ústí. Ale od prvního tréninku i od repete 23. května1964 ještě muselo uběhnout hodně dní, než na březolupském ováluvyrostli jezdci, kteří vytvořili v roce 1966 skutečný základ místníhotýmu.

Mezitím vedení Svazarmu rozhodlo na podzim 1965 o vytvoření krajskýchvýcvikových středisek jako o jednom z léků na léčbu tehdy našíubohé plošiny. Středisko vzniklo i v Březolupech, aby zaštítilo i zájemcez Břeclavi a několik brněnských mohykánů. A protože během šestašedesátéhoroku se měla střediska čile k světu a vyrojila se plejáda nových (ikdyž ne vždy mladých jezdců), rozhodlo se pro sezónu 1967 obnovitsoutěž družstev coby Pohár Světa motorů. Březolupští tak mohlipoprvé coby tým změřit své síly se zhruba stejně silnými soupeřize Žarnovice a Bratislavy ve skupině C.

Vedoucím střediska byl ing. J. Taft z OV Svazarmu v Uherském Hradišti,jeho zástupcem Alois Hrabec, hospodářem Miroslav Vyorálek a trenéryRudolf Kvarda a Jozef Krajčík. K dispozici bylo 13 motorek a jádro týmutvořili Miloš Plzák (dodnes trenérem), Karel Trlica, Jan Jaša, JanSuchánek, Antonín Pavelka, František Zouhar, Ivan Popelka, Miroslav Hubáček,brněnský Alois Jarolím a břeclavský Miroslav Čapka. Premiéra týmuse pravděpodobně odbyla 23. dubna na domácí půdě, když Březolupypo tuhém boji porazily soupeře z Bratislavy 56:51. Podrobností moc nemáme,víme ještě, že Březolupy porazily 2. července na břeclavskémasfaltě Žarnovici 57:50 (podle některých zdrojů 59:48), aby 13. srpnaz Pohroní přivezli vítězství 61:47. Tým ještě údajně prohrál vBratislavě 47:59, ale datum i podrobnosti neznáme.

Rok 1967 znamenal slibné vykročení, jenže to by nebyla československáplochá dráha. V letech 1968 a 1969 zase začal klasický ligový chaos,a tak se 2. liga smrskla na několik vzájemných střetnutí týmů, kterése domluvily. Do pořádné ligové soutěže se tak tým zařadil až vsezóně 1970, ale to už středisko (k 5. dubnu 1969) přešlo do Břeclavi.

Kauza Ovesný

Za přesun krajského střediska do Břeclavi mohla hospodářská aféra,která propukla na přelomu let 1968 a 1969 a byla spojena s tehdejšímvedoucím plochodrážního družstva Janem Ovesným z Gottwaldova.
Ten v roce 1968 nahradil na tomto postu J. Tafta a pouhý rok stačil ktomu, aby byl zatčen a posléze „vyfasoval\“ 2 roky a 8 měsícůpruhovaného vzduchu za defraudaci čtyřiceti tisíc korun v majetku. Špatnéhospodaření znamenalo hrůzných 320 tisíc korun schodku plochodrážníhodružstva, který částečně uhradilo prodejem čtyř nákladních aut zmajetku. Zbytek musela převzít ZO a k 1. lednu 1972 dluh stále ještěčinil obludných 120 tisíc korun.

Pomalu vzhůru… Přesto plochá dráha i tým přežili takétuto nepříjemnost a ač nedostatek peněz sužoval klub ještě několikrát, klub zvolna, ale vytrvale stoupal od počátkusedmdesátých let vzhůru. Stadion vyrostl do krásy, když kezrekonstruované dráze (odstraněn asfalt) v roce 1977 přibyla o rokpozději hospodářská budova s dílnami a klubovnou a depem na střešea areál byl později vylepšen tribunkami na obou rovinkách.

Rostli také jezdci: ze „zakladatelské\“ várky největší úspěchyslavil v kopřivnických barvách Jan Jaša, ale činili se i mladí: PetrOndrašík si vyjezdil povolávací rozkaz do Rudé hvězdy, Václav Zajíc,Stanislav Kučera a Emil Ondrašík se na dlouhá léta stali synonymy místníhotýmu, kariéru talentovaného Josefa Trojáka přervala smrt, OldřichaKachyni zranění. Z funkcionářského zázemí připomeňme některádalší jména: břeclavského šéfa střediska Františka Maršálka a březolupskéEduarda Briskorína, Vojtěcha Lefana, Jana Suchánka a neúnavnéhoStanislava Kučeru staršího.

… až do extraligy

Pravý rozvoj ale nastal na počátku osmdesátých let, kdy se trenérskéhomísta ujal Miloš Plzák. Pod jeho dohledem začínal Lubomír Jedek apoté Bohumil Brhel, kteří se také stali oporami Rudé hvězdy. Vedlenich vyrostl v Březolupech solidní tým opírající se vedle navrátivšíhose Jana Jaši o výkony Stanislava Kučery a mladé Jaroslava Gavendu,Vlastimila Červenku, Stanislava Kůru, Miroslava Dohnala, Josefa Mizeru,Miroslava Škubala, Dušana Šefránka či Josefa Svízelu. Družstvo zrálo,až spolu se solidním ekonomickým zázemím se počátkem 90. letdostalo do extraligy, kde řadu let patřilo k tomu lepšímu, co našeplochá dráha mohla nabídnout.